Lodní deník 17-11-2019

Předchozí měsíc jsem strávila na moři na dlouho vysněné plavbě na Atlantický oceán. Byl to zážitek plný silných emocí, fyzické námahy, nových objevů, kontinuálního učení se, euforických stavů i nepohody. Toto vše se střídalo z extrému do extrému jako dobře vyladěný koktejl, medicína na tělo i duši, restart, spíše než relax. Abych z této medicíny netěžila jen já sama, psala jsem si postřehy do lodního deníku, pozorování paralel mezi řízením firmy a lodi s cílem je sdílet s Vámi v podobě pro vás užitečné a použitelné.

Hned první vyplutí byl křest mořem, chytla nás silná bouře, vítr vzdouval vlny, které se valily přes palubu, loď se zmítala a házela sebou jako na tobogánu. V půl čtvrté ráno mě budí kolega na hlídku se slovy, „vstávej, máš hlídku, vem si Kynedril a záchrannou vestu“. Protože ospalá plním příkaz a bez přemýšlení beru prášek proti mořské nemoci - o žádné hrdinství, jako někteří jiní se naštěstí nepokouším. Tady se mi slepé splnění příkazu velmi vyplatilo (a nejen mě) neb jsem byla jedna z mála, kdo mořskou nemoc nedostal, a tedy jsem schopná dojít ostatním pro vodu a léky. V ospalosti, uzavřená ve zmítající se pidikajutě se pokouším nasoukat do jachtařského mundůru. Jde to těžko i na souši, natož potmě na tobogánu. Nejde mi to a tak to odfláknu a pořádně si jej neutáhnu. Pak si ještě bez rozmyslu sednu na první místo na palubě, bohužel zrovna návětrné, takže vlny jdou přímo mě za krk a ve vteřině schytám kýbl vody za špatně dotažený límec u bundy. Díky tomu jsem dalších 9 hodin mokrá a nemohu s tím absolutně nic udělat. Můžu být ráda, že jsem nešla přes palubu, špatně dotažený oblek by mě klidně mohl stát i život anebo bych aspoň svou laxností mohla ohrozit životy ostatních. Paluba se plní zsinalými zombiemi, moře a palubu osvětluje magický měsíc, řve vítr, který se mění do zvláštní melodie moře. Takže i v té nejhorší slotě je možné objevit krásno a zažít něco magického.

Druhý den je po bouři a uvědomuji si první hluboké poučení: když jde do tuhého, ukáže se, jak dobře se člověk připravil a zda neopomenul nějaký detail, například odfláknuté upnutí límce bundy anebo pohozené lano, po kterém lze velmi nepěkně upadnout, odložená sklenička, kterou „uklidím až potom“, jejíž střepy nepěkně zraní, špatně uložené věci, které se rozbijí po celé kajutě, nepřipravené pomůcky „po ruce“ apod. Naštěstí to skončilo jen pár modřinami a nevolností, obojí se brzy rozplynulo, ale i tak si člověk moc dobře zapamatuje, že poučky, které se učil, jednak mají smysl a jednak bolí dvojnásob (doslova), když člověk něco podcení anebo odflákne. Každopádně taková zkušenost se zaryje do paměti tak, že předčí jakkoliv úporné drilování. Podobné chyby už prostě nikdy neuděláte a z principu, preventivně, i když nepůjde do tuhého, budete ctít pravidla ověřená doslova na vlastní kůži.

Můj návrat do práce se odehrává ve znamení ISO auditů, a i když je to náročné, jsem ráda, že tato pravidla máme a ctíme. Dávají ale smysl pouze, pokud se opravdu žijí každý den a s železnou přesností. Kvalita práce, bezpečnost a ochrana dat jsou pro náš byznys kritické. Každý den si člověk může říci „ to je v pohodě“, „až příště“, „teď o nic nejde“ atd. Ale nikdy nevíte, kdy přijde bouře a pak už bude pozdě!