Lodní deník 22-2-2020

Když vyplujete na měsíc na moře, logicky zanecháte spoustu živých tvorů na souši: rodinu, přátele, firmu, zaměstnance, kolegy, psa, … a taky kytky. Protože dopředu víte, že je opouštíte, snažíte se všelijak pojistit dopředu, aby přežili, ale stejně nemůžete zajistit vše na 100%. Takže když přistanete opět v domovském přístavu, s obavami se rozhlížíte, kdo a jak přežil. Jsem nadšená z toho, co jsem našla doma i v práci po svém návratu: nejenom, že sami zvládli práce a problémy, které předtím neřešili, protože jsem se o ně starala já, ale ještě navíc byli zvláštním způsobem posílení, hrdí na to, jak se s mou nepřítomností vypořádali. To mě naprosto nadchlo! Nechci tím nikoho nabádat k opouštění rodiny nebo firmy na delší dobu, spíš chci posdílet jeden důležitý jev, který jsem u toho mimochodem objevila.

Jak jsem zmínila, doma jsem mimo všeho chodícího zanechala také kytky. O ty se člověk musí pravidelně starat a ještě navíc o každou kytku trochu jinak. Jenže to je téměř nepřenositelná dovednost, a navíc každý to stejně dělá po svém. A tak po mém návratu pozoruji, jak moje nejoblíbenější domácí kytka shazuje listí, až to vypadá, že odejde úplně. Pak najednou nahodí nové listí a ejhle, kytka, o které jsem dosud netušila, že v našich podmínkách vůbec kvete, vykvetla! Navíc uprostřed zimy! Doufám, že to také nebylo to poslední, co dokázala; vzpomněla jsem si totiž na agáve, které roky roste a pak veškerou sílu napne do obrovského květu velikosti i tvaru telegrafního sloupu. Tento květ agáve natolik vysílí, že odumře a padne na zem. Doufám, že moje domácí kytka je ten příklad, co skromně vykvete v určitých podmínkách a pak zase klidně roste dál.

Lidé jsou jako květiny, potřebují každý svou individuální péči a někdy i vykvetou, v jiný čas, jinak intenzívně a jinak barevně.  Stejně jako každá kytka kvete jinak, kvetou jinak i lidé. Na palubě jsme měli kolegu, co dělal pořád žertoval a dělal nějaké hlouposti. Přestala jsem tudíž jeho nápady a rady brát vážně. Měli jsme společnou hlídku a jednou v noci si začal ťukat do navigačního přístroje tak dlouho, až jsme úplně ztratili původní mapu a tím i přehled o trase a kurzu. Nad námi svítila neuvěřitelně čistá a ničím nerušená hvězdná obloha, byla temná noc a my začali trochu panikařit. V tu chvíli ten potrhlý kolega začal sypat jména souhvězdí, jakoby je četl z knihy. Okamžitě se zorientoval, celou tu hvězdnou oblohu rozebral asi za minutu a navrch ještě určil, jak se srovnat na správný kurz. Snad nikdy se mi nestalo, že by mě někdo tak podceňovaný takhle pozitivně překvapil! Prostě přišla jeho chvíle, trochu krize, nejistota, tlak, strach a najednou vytáhl své znalosti astrologie, které pěstoval od dětství jako svůj největší koníček. Ne vždy musí rovnou přijít krize, aby kytka nebo člověk vykvetli. Stačí jen jiné podmínky, jiná péče, jiná židle, jiný tým. Dejte každému šanci, ať ukáže to nejlepší, co umí. A nepodceňujte na základě jednoho dojmu nebo nezkušenosti, jako já nedávno, dejte lidem podmínky, kdy nejsnáze vykvetou.